Úvod
V dnešní digitální éře, kdy se stále více informací a osobních údajů dostává na internet, se otázka soukromí a ochrany osobních práv stává naléhavějším tématem. Pokud si uživatel nezvolí cestu digitálního disentu, který je mnohdy s prací či studiem zcela neslučitelný, je téměř nemožné vyhnout se zanechání digitální stopy, která je díky vyhledávacím a informačním gigantům poměrně jednoduše přístupná pro kohokoliv z celého světa.
Jedním z velmi zajímavých aspektů této problematiky je „právo na zapomnění“, kterému jsem se rozhodla ve své seminární práci věnovat prostor. Právo na zapomnění je sporný koncept, který se významně dotýká digitální sféry a každého z nás, neboť umožňuje jednotlivcům řídit přítomnost svých osobních údajů na internetu a dává uživatelům možnost žádat o odstranění informací a anonymitu. Téma jsem vybrala záměrně, protože se v poslední době poměrně často setkávám s lidmi, kteří si v rámci průběžně medializovaných kauz souvisejících s úniky či zneužívání cizích dat jednotlivci nebo velkými organizacemi, porušování soukromí a podobných přestupků, rozhodli pro vymazání svých účtů na sociálních sítích, nebo alespoň pro jejich částečnou anonymizaci pomocí vymazání nejrůznějších informací a fotografií s cílem užívat sítě pouze jako komunikační kanál s okolím.
Cílem této seminární práce je tedy podrobněji prozkoumat právo na zapomnění v prostředí internetu a českého a evropského práva a analyzovat jeho dopady na ochranu soukromí a svobodu projevu. Kromě popisu toho, co nabízí digitální právo se zaměřím i na popis exemplárního případu Google Spain versus AEPD and Mario Costeja González, který je asi nejznámější medializovanou kauzou v tomto kontextu. Dále se budu zabývat praktickou aplikací tohoto práva a pokusím se popsat i jeho omezení ve vztahu k vyhledávačům, sociálním sítím, oblasti AI a dalším online platformám. Celou problematiku v této seminární práci doplním odpovídající odbornou literaturou a pokusím se na základě prostudovaných materiálů i o svoje osobní hodnocení tématu.
Zároveň budu zkoumat otázku toho, jakým způsobem se právo na zapomnění promítá do rozhodovacích procesů a vyvážení mezi právem na soukromí jednotlivce a právem na informace veřejnosti. Kromě toho, že se pokusím co nejlépe přiblížit případy a soudní rozhodnutí, která formovala základní principy a limity zmíněného práva, se pokusím poskytnout vhled do rozdílné situace mezi evropským a americkým právem, který je pro ucelený kontext stěžejní.
Dále krátce rozeberu problematiku AI, protože ji považuji za zásadní pro doplnění celého rámce. Mimo to, že jde o velmi aktuální a často medializované téma dnešních dní, mi podrobné prozkoumání technologických aspektů osvětlilo, proč je zapomínání u strojů pro vědce tak těžkým úkonem, který se posléze přelévá i do práva.
Doufám tedy, že bude seminární práce stručnou a přehlednou sondou do této právně-digitální problematiky, o jejíž vyřešení se vědci technologických i právních věd snaží už přes deset let, ovšem vzhledem k aktuálnímu stavu věcí bude třeba se jí ještě dlouho věnovat a je otázka, zda ji někdy budeme moci považovat za vyřešenou.
Kyberprostor a právo
Abychom se dostali k debatě o právu na zapomnění, je nejprve nutné se stručně podívat na historii internetového práva obecně. S příchodem internetového prostředí u některých odborníků panovalo přesvědčení, že vymezovat právní prostor pro něj je zcela zbytečné – nejlépe to mohu přiblížit slovy amerického soudce Franka Easterbrooka, který ve svém článku „Cyberspace and the Law o fthe Horse“ uvedl, že „názory právníků na počítače a jejich předpovědi týkající se nových technologií jsou s velkou pravděpodobností mylné. Což by nás mělo přimět váhat o předpisu právních úprav pro kyberprostor.“ (Eastbrook, 1996, p. 207). V této práci dále uvádí, že právo v prostředí internetu není třeba dramaticky řešit a že plně postačí, když bude rozšířena ochrana soukromého vlastnictví.
Po téměř třiceti letech je více než jasné, že se Eastbrook nemohl více mýlit. Dokonce už v roce 1999 na Eastbrookův článek a posléze i vystoupení na sympóziu na stejné téma, navázal americký profesor právní vědy z Harvardské univerzity Lawrence Lessig, který vydal komentář s názvem „The Law of the Horse: What Cyber law Might Teach“, v němž kritizuje přístup svého kolegy. Mimo to, že se s Eastbrookem shodoval v tom, že přístup k právu by měl být vyučován komplexně s ohledem na všechny aspekty, tvrdí že „vyplývají celé nové úhly pohledu z myšlenky toho, jak se právo a kyberprostor propojují.“ (Lessig, 1999, p. 502) Dále v textu apeluje na to, že je zcela nezbytné s rozvojem kyberprostoru rozvíjet i jeho právo.
Že se Lessingova slova potvrdila je dnes už zcela patrné, takže je na místě zabývat se otázkou, které právní regulace přímo souvisí s digitálním prostorem a jaké aspekty je jimi potřeba pokrýt. Rozsah práce mi nedovolí se podrobně zabývat všemi právy a směrnicemi, které by jakýmkoli způsobem mohly ovlivňovat digitální prostor a zaměřím se tedy pouze na ty, které mi připadají ve spojitosti s právem na zapomnění zcela zásadní.
Co je tedy právo na zapomnění?
Právo být zapomenut nebo také právo na zapomnění, přičemž oba české překlady mají dle literatury, kterou jsem prostudovala, totožné významy, se začalo hlavně napříč evropským a americkým prostorem debatovat ke konci nultých let 21. století. Jde tedy o poměrně novou záležitost. Z podstaty zákona vyplývá, že by uživatel měl mít možnost požádat o kompletní výmaz svých údajů z internetu. V praxi to ovšem tak jednoduché není. Advokát Rober Kirk Walker se tímto zabývá ve svém textu pro Hasting Law Journal a popisuje následující:
„Na informace zveřejněné na internetu se nikdy nezapomíná. Trvale dostupné údaje sice přinášejí významné společenské výhody, ale zároveň představují pro subjekt údajů značná rizika, pokud jsou osobní údaje použity mimo kontext nebo způsobem, který poškozuje jeho osobní pověst. Potenciál poškození je obzvláště závažný, pokud jsou osobní údaje zveřejněny bez souhlasu subjektu údajů.“ (Walker, 2012, p. 257)
Přístup k internetovému zapomnění se navíc liší napříč právními systémy zemí a kontinentů.
V reakci na rizika, která popisoval Walker, navrhli evropští politici právní předpisy, které uznávají tzv. právo být zapomenut. Osobám v zemích Evropské unie poskytuje toto právo právní mechanismus, který jim umožňuje vynutit si odstranění svých osobních údajů z online databází. Americká jurisdikce však toto právo nerozeznává. S ústavním právem Spojených států je totiž slučitelná pouze omezená forma práva být zapomenut – právo na vymazání údajů, které uživatel osobně poskytl. Toto omezené právo samo o sobě nestačí k řešení nesčetných otázek týkajících se ochrany soukromí, které vyvolávají síťovými technologiemi, ale přesto je nezbytnou součástí správně nastaveného systému ochrany, protože stávající právo na ochranu soukromí je v tomto kontextu nedostatečné.
V Evropském kontextu došlo v roce 2014 k „přelomovému rozhodnutí, kdy Soudní dvůr označil provozovatele internetových vyhledávačů za správce osobních údajů, jimž kromě jiného vznikají povinnosti v intencích směrnice Evropského Parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.“ (Sommerová, 2014)
Evropská úprava tedy garantuje komukoliv právo vznést námitky proti zpracování osobních údajů, pokud pro to má osoba vážné a legitimní důvody – většinou se tedy jedná o správnost, aktuálnost a relevanci dat, které potenciálně mohou poškozovat osobu. Poté, co se v květnu 2018 stalo GDPR právem EU a nahradilo směrnici o ochraně osobních údajů, je nyní právo být zapomenut zakotveno v článku 17 a extrateritoriální rozsah rozhodnutí je uveden v článku 3.
Na první pohled se možná může zdát, že pokud jde o právo být zapomenut, jde o záležitost zcela nakloněnou ve prospěch uživatelů internetu, jejich soukromí a anonymity, přičemž velké korporace vstupují do konfliktu automaticky znevýhodněné. Ačkoli je to možná z velké části nedaleko od pravdy, je nutné si uvědomit, že jde o komplexní záležitost, ve které proti sobě stojí na jedné straně zmíněné právo na soukromí a ochrana osobních údajů a na straně druhé právo na svobodu informací pro ostatní uživatele internetu. Jiný postoj bude totiž člověk asi zaujímat, pokud půjde o výmaz z důvodu neaktuálních či špatně zveřejněných informací, které poškozují danou osobu či v případě dobrovolného digitálního disentu, ovšem pokud si o tento druh výmazu požádá pachatel trestných činů, aby jej nebylo možné dohledat, jde právě o ten případ, kdy chceme mít jako lidé právo na svobodný přístup k informacím, je žádoucí k oběma případům přistupovat rozdílně.
Případ Google Spain versus AEPD and Mario Costeja González
Gonzálesova bitva proti společnosti Google začala v roce 2009 poté, co zjistil, že po zadání svého jména do vyhledávače Google se mezi prvními zobrazenými výsledky objevují právní oznámení týkající se jeho dluhů, což vyhodnotil jako poškozování jeho osobnosti a narušení soukromí. Nešlo však o aktuální záležitost, ale o tištěnou publikaci La Vanguardia z roku 1998, tedy o více jak deset let starou záležitost týkající se oznámení o jeho nuceném prodeji nemovitostí, které vznikly z dluhů na sociálním zabezpečení.
Jeho žádost o stažení článku vydavatelství deníku odmítlo, a proto se rozhodl řešit spor právní cestou. Obrátil se tedy na Agencia Española de Protección de Datos – tedy Španělskou agenturu pro ochranu dat, která se jeho případem začala zabývat. Jak se posléze ukázalo, postavení tří stran bylo v řízení celkem problematické. Coteja Gonzáles se totiž nejprve domáhal právní zodpovědnosti ze strany deníku La Vanguardia, v němž mu AEPD nevyhověla, podpořila však jeho stížnosti vůči společnosti Google a požadavek o odstranění z výsledků vyhledávání.
Případ tedy pokračoval k Soudnímu dvoru Evropské unie. Oficiální dokumenty z řízení uvádějí, že „žádost byla podána v rámci řízení mezi společnostmi Google Spain SL (dále jen “Google Spain”) a Google Inc. na jedné straně a Agencia Española de Protección de Datos (Španělská agentura pro ochranu údajů, dále jen “AEPD”) a panem Costeja Gonzálesem na straně druhé.“ Soud vydal rozsudek ve prospěch žalující strany a
„společnosti Google Inc. Bylo nařízeno, aby přijala opatření nezbytná k odstranění osobních údajů týkajících se pana Costeji Gonzáleze ze svého indexu a zabránila přístupu k těmto údajům v budoucnu.“
(Judgment of the Court: Google Spain SL and Google Inc. v Agencia Española de Protección de Datos (AEPD) and Mario Costeja González, 2014, p.1)
Technologické aspekty procesu indexace se totiž týkají každého uživatele na internetu, ať už jsme vyhledávající či vyhledávaní pomocí webových vyhledávačů.
„Stěžejní úlohu při vyhledávání na internetu plní procesy označované jako procházení a indexace. První z uvedených má za úkol nalezení dostupných webových stránek. Indexace naproti tomu zastupuje postup shromažďování, analýzy a ukládání dat s cílem zajistit rychlé a přesné získávání informací.“ (Sommerová, 2014)
Vyhledávače na podkladě indexace generují rejstříky s hesly a jejich umístěním. Podstata vyhledávání je tedy velice podobná klasickým rejstříkům obsaženým v knihách, přičemž spočívá v soustavném procházení existujících dat po zadání dotazu. Nalezené odkazy odpovídají požadovanému příkazu například mírou relevance, některé vyhledávače rozlišují uživatelovu preferenci apod. (Sommerová, 2014)
Zajímavé tedy je, že informace o Gonzálesovi z internetu nikdy úplně nezmizela a je stále dohledatelná v online archivu deníku. „Zapomenutí“ tedy v praxi znamená, že byl vymazán klíč nebo odkaz na osobní údaje, nikoli však údaje samotné.
Mediální odezva
Španělský případ popsaný v předešlé podkapitole byl prvním a nejvíce medializovaným případem, který se v souvislosti s vymazáním údajů z prohlížeče Google objevil. Gonzáles je tedy takovou vlajkovou lodí. Jeho kauzu sledovaly významné deníky, jako například The Guardian, který oslavoval jeho vítězství poměrně citově zabarveným titulkem: „Spain’s everyday internet warrior who cut free from Google’s tentacles.“ (The Guardian, 2014) Dále také zpravodajský web BBC.
V českém mediálním prostředí na toto téma vyšly články v Respektu, Deník.cz, v Hospodářských novinách, Lidových novinách nebo ve Forbes. Což je na poměry evropské zahraniční kauzy poměrně obdivuhodný výkon.
Soudním sporem se pochopitelně zabývaly i ostatní kontinenty a rozruch způsobil nejen v médiích, ale i u odborné veřejnosti. Ve Spojených státech právě například kvůli tomu, že vymáhat zde právo na zapomnění se neslučuje s tamním právním systémem a není tedy uznáváno.
(Publikace Gonzálesova případu na stránkách The Guardian. Dostupné z: https://www.theguardian.com/technology/2014/may/13/spain-everyman-google-mario-costeja-gonzalez)
(Publikace Gonzálesova případu ve Forbesu. Dostupné z: https://forbes.cz/co-musite-podstoupit-kdyz-o-sobe-neco-chcete-smazat-z-googlu/)
Costejův Gonzálesův souboj s Googlem skončil v roce 2014, ale kontroverze práva na zapomenutí je stále aktuálním tématem, a to převážně kvůli rostoucímu zájmu o sociální sítě typu Facebook, Instagram, Twitter nebo TikTok, rostoucímu vlivu společnosti Google, sběru osobních dat pro reklamní účely, digitalizaci zpravodajství a publicistiky a nedávnému „boomu“ AI platforem využívajících neuronové sítě a natural language processing.
Jak jsem již dříve v textu zmiňovala, v kontrastu s ochranou uživatelů, jejich dat a soukromí byly vzneseny připomínky, že právo na zapomnění může být ohrožující pro svobodu projevu a svobodu přístupu k informacím. Jeffrey Rosen s rozmachem diskuze upozorňoval i na obavy v oblasti ekonomiky spojené s velkými internetovými giganty.
„Právo být zapomenut by například mohlo způsobit, že Facebook a Google budou odpovědné až za dvě procenta svých celosvětových příjmů, pokud neodstraní fotografie, které o sobě lidé zveřejnili a později toho litovali, a to i v případě, že tyto fotografie již byly široce rozšířeny.“ (Rosen, 2012, p. 88)
Ačkoli může být snadné odmítnout právní otázky týkající se umělé inteligence a soukromí jako pouhou iteraci Easterbrookova „koňského práva“, je nutné si uvědomit, že umělá inteligence zásadně mění naše současné chápání soukromí, protože většina toho, co dnes vědci chápou jako soukromí, se opírá o pochopení toho, jak lidé zpracovávají informace – zejména jak si lidé pamatují a zapomínají. Zjednodušeně řečeno lidé zapomínají o dost snadněji než stroje.
To ve svém článku popisuje trojice vědců Eduard Fosch Villaronga, Peter Kieseberg a Tiffany Li, kteří se ve výzkumu zabývali právě právem na zapomnění v kontextu umělé inteligence.
„Ačkoli se může zdát, že smazání dat je z hlediska ochrany osobních údajů jednoduché téma, z pohledu mnoha regulačních orgánů tato zdánlivě jednoduchá otázka představuje mnoho praktických problémů ve skutečných prostředích strojového učení. Požadavky na výmaz dat mohou ve skutečnosti hraničit s nemožností.“ (Villaronga, Kiesberg, Li, 2017, p. 2)
Dále dodávají, že naše současné právo zachází s lidskou strojovou pamětí jako se stejně fungujícím systémem a podporuje tedy fiktivní chápání paměti a zapomínání, které v prostředí strojů vůbec neodpovídá realitě. Někteří vědci a autoři dokonce upozorňují na pojem „perfect remembering“, který upozorňuje na to, že paměť strojů je v podstatě bezchybná a vymáhat u ní zapomínání na principu funkce lidského mozku je zcela bezpředmětné.
Závěr
Ačkoli je poměrně těžké tuto komplexní problematiku nějakým způsobem uzavřít, doufám, že se mi podařilo alespoň stručně definovat, co to vlastně právo na zapomnění je a upozornit na to, že se klidně může týkat kohokoli z nás, neboť svou každodenní činností zanecháváme na internetu nemalou digitální stopu.
Mým hlavním cílem bylo přiblížit španělský případ Maria Costeji Gonzálese a jeho spor se společností Google, která ve výsledcích vyhledávání skrze svůj prohlížeč zobrazovala výsledky, které byly vůči osobě žalobce neaktuální a mohly být potenciálně škodlivé pro jeho další život. Zároveň se mi kauza dobře hodila i pro demonstraci toho, jak může být právo v kyberprostoru kontroverzní a problematické.
I přesto, že panu Gonzálesovi jeho vítězství nad Googlem samozřejmě přeji, je otázka, do jaké míry se o vítězství skutečně jedná vzhledem ke zmíněným limitům vymahatelnosti. Její úpatí spočívá jednak v tom, že se zákony netýkají původních zdrojů informací, ale pouze zprostředkovatelů vyhledávání, které jsou provozovány třetími stranami, a informace je tedy i přes změnu indexace stále možné na původních webech vyhledat, a jednak v prostých limitech technologie, s níž nelze zacházet jako s obyčejnou lidskou pamětí.
Před technologickými odborníky a zákonodárci tedy leží nelehký úkol vyhodnocování výhod a rizik spojených s kontroverzním předmětem této seminární práce, a obzvlášť, pokud mluvíme o rizicích spojených se svobodou projevu, svobodou přístupu k informacím a náhlým rozvojem umělé inteligence, která se vyvíjí o dost rychleji, než právní věda.
I tak jsem ovšem přesvědčená, že existence takového práva je, v souladu našeho bezpečí na internetu, naprosto zásadní. Nevyhnutelnou úlohou médií a novinářů je pak dohlížet na to, zda se některé entity nepokouší o jeho zneužití. Dle mého úsudku se, minimálně v českých médiích, ale nejedná o příliš střežené právo a dovolím si tvrdit, že jej donedávna mnoho novinářů ani neznalo. To se paradoxně s medializací limitů umělé inteligence mění a můžeme tedy doufat, že půjde o vzestupnou tendenci.
Práce Právo na zapomnění v evropském kontextu a jeho vzkříšení s nástupem AI, jejímž autorem je Anna Portešová, podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní.
Použitá literatura
EASTBROOK, Frank H. Cyberspace and the Law of the Horse. Universityof Chicago LegalForum [online]. University of Chicago, 1996, 1996(207), 11 [cit. 2023-05-28]. Dostupné z: https://chicagounbound.uchicago.edu/cgi/viewcontent.cgi?referer=&httpsredir=1&article=2147&context=journal_articles
JudgmentoftheCourt: Google Spain SL and Google Inc. v AgenciaEspañola de Protección de Datos (AEPD) and Mario CostejaGonzález. In: . Lucemburk, ročník 2014.
LESSIG, Lawrence. The Law of the Horse: What Cyberlaw Might Teach. HarwardLawReview [online]. Harward, 12. 3. 1999, 113(501), 46 [cit. 2023-05-28]. Dostupné z: https://cyber.harvard.edu/works/lessig/finalhls.pdf
ROSEN, Jeffrey. Symposium Issue: The Right to Be Forgotten. HastingsLawJournal [online]. California: University of California, 2012, 13. 2. 2012, 64(88), 88-92 [cit. 2023-05-28]. Dostupné z: https://heinonline.org/HOL/Page?collection=journals&handle=hein.journals/slro64&id=89&men_tab=srchresults
SOMMEROVÁ, Klára. Vybrané praktické dopady rozhodnutí Google Spain SL., Google Inc. vs. Agencia Española de Protección de Datos (AEPD), Mario Costeja González. In: Epravo.cz [online]. Praha, 23. 10. 2014 [cit. 2023-05-28]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/vybrane-prakticke-dopady-rozhodnuti-google-spain-sl-google-inc-vs-agencia-espaola-de-proteccion-de-datos-aepd-mario-costeja-gonzalez1-95363.html
VILLARONGA, Eduard Fosch, Peter KIESEBERG a Tiffany LI. Humans Forget, Machines Remember: Artificial Intelligence and the Right to Be Forgotten. ComputerSecurity & LawReview [online]. 13. 8. 2017, 19 [cit. 2023-05-28]. Dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=3018186
WALKER, Robert Kirk. The Right to Be Forgotten. HastingsLawJournal [online]. California: University of California, 2012, 2012, 64(257), 257-286 [cit. 2023-05-28]. Dostupné z: https://heinonline.org/HOL/Page?handle=hein.journals/hastlj64&id=269&collection=journals&index=